Životní příběh ženy z Chotče

V únoru 1904 se v obci Choteč narodila Anna Charousková. Měl jsem tu čest ji poznat na pražské základní škole v létech 1956–1958 jako paní učitelku PhDr. Annu Olšarovou. Myslím, že nejen já na ni vzpomínám jako na výjimečnou osobnost mezi učiteli, která mne ovlivnila na moji pozdější pedagogické dráze a v životě vůbec.

Před několika dny se mi podařilo dopátrat se alespoň několika faktů o její profesní dráze. Dnes je velmi omezen přístup k osobním údajům v archivech. Na počátku jsem na internetu našel článek o stém výročí narození jejího manžela, univerzitního profesora JUDr. Ericha Olšara, našeho předního předválečného odborníka na trestní právo.

Začněme vzpomínkou na rok 1956. Byl jsem v šesté třídě. Naší třídní byla zemědělská inženýrka, které se podařilo po krátké době odejít učit na Vysokou školu zemědělskou. Učila nás matematiku a biologii. Narychlo zaskočil můj pozdější profesor chemie a biologie na gymnáziu Bílá Josef Růžička. Hned po pololetí jsme dostali novou vyučující a třídní. Pro doktorku filozofie nebylo snadné tyto předměty učit. Jak sama přiznala, s matikou jí pomáhaly dcery a pokud šlo o biologii, jako vášnivá zahrádkářka byla ve svém živlu a mičurinská zahrada pod Hanspaulkou začala pod jejím vedením vzkvétat. Nezvládnutelný spolužák Š. se nadchnul pro osobní úkol pořídit acetonovou barvou jmenovky k záhonům ze špachtlí. Nedaleké zahradnictví zajišťovalo sazenice. Paní učitelka uměla roubovat stromy, ale příležitost měla jen doma na své zahradě u hanspaulské vily, kam jsme několikrát byli se spolužáky pozváni. Když bylo suplování, líčila nám příběhy z mayovek a některé situace nám kreslila na tabuli. Poslouchali všichni. V dalším školním roce paní učitelka u nás měla češtinu. V osmé třídě nás už učit nemohla z kádrových důvodů. Museli jsme se připravit na závěrečné zkoušky.

Dobře si vybavuji usměvavého pana profesora Olšara, který v té době byl už 7 let distancován od svého vysokoškolského působení. Hned po válce byl po dlouholetém působení docenta na Masarykově univerzitě v Brně prezidentem Benešem jmenován děkanem sociální fakulty Vysoké školy politické a sociální v Praze. Byla to škola nového typu, na které učila řada osobností. Dodnes jsou v Národní knihovně k dohledání učební plány a studijní řád. Tak jako v celé společnosti museli někteří učitelé při poúnorových politických částkách odejít. Pan profesor Olšar byl mezi prvními. Nesmířil se s vyhraněným marxistickým přístupem ve společenských vědách a nepřevlékl kabát, jak se dnes říká. Pamatuji si i tři dcery, Janu, tuším Olgu a nejmladší Helenu. Jana ještě mohla studovat lékařství, Olga dostala stopku po gymnáziu a Helena už nesměla studovat vůbec. Kolem roku 1960 manželé Olšarovi často čekali po vyučování u jedenáctiletky v Bílé ulici na návrat vnoučete ze školy, zřejmě už jako důchodci. Jen náhodou jsem se o mnoho let později dozvěděl, že pan profesor zemřel v roce 1973. V roce 1968 prý pomáhal při prvních pokusech o majetkové restituce. Nějaký čas ještě svítilo ve vile, v pracovně v prvním patře, malé světélko. Kdy rodina vilu opustila a kdy skončil život paní učitelky, nevím.

Dle p. Ing. Havlíčka je Dr. Olšarová v první řadě sedící, 4. zprava

Nedávno jsem napsal krátkou vzpomínku do Horního Maršova o našem školním výletě autobusem do Krkonoš. Polstrovaný starý autobus s kovovým nápisem Praha, kterým kdysi jezdili po Praze turisté, nás dovezl od školy do Pece pod Sněžkou. Paní učitelka, která už chodívala s holí, s námi vyjela lanovkou na Růžovou horu a pak s námi vystoupala na Sněžku, kde jsme poobědvali na České boudě. Autobusem jsme se vrátili do Maršova a pak zajeli na chalupu do Lysečin, kde nám byly ohřáty kostelecké párky. Večer jsme se vrátili do Prahy a pro mnohé z nás to bylo první seznámení s Krkonošemi.

Na paní učitelku mám řadu osobních vzpomínek. Zastala se mne před zuřícími ženami, které mne označily za chechtajícího se klacka, který přihlížel ničení ukazatele zákazu vjezdu spolužákem nedaleko zahradnictví, s tím, že své žáky zná a děkuje dámám za starost. Pak se mne snažila rozveselit tím, že přece nemá smyslu brát vážně někoho, kdo se místo dětem věnuje domácím zvířatům. Také mne upozornila, že jsem předmětem podivného zájmu politicky aktivní ruštinářky. Jednou bylo místo češtiny suplování, když rys, kterého rodina pěstovala, nechtěl slézt ze stromu, než paní učitelku napadlo nabídnout mu sýrové tyčinky. O něco později jsme si museli pořídit nové sešity na diktáty, protože si je rys na stole v pracovně důkladněji prohlédl. Paní učitelka věděla, že se starám o zahradu. Nabídla mi malý stromek vlašského ořešáku s tím, že je od bratra z Podzvičiny a je odolný. O svém rodném kraji mluvila často, zmiňovala Lázně Bělohrad. Přes nepřízeň osudu se nikdy nesnížila k politickým narážkám. Při posledním setkání mi jen připomínala, že se kola dějin točí dál.

Žijeme dnes ve zcela jiné době a mohu tedy připojit i několik doplňujících poznámek k jednomu lidskému osudu. Paní učitelka často hovořila o svém studiu na pařížské Sorbonně. I na internetu lze dohledat bližší údaje k jejímu doktorskému studiu na Karlově univerzitě v Praze. Také Erich Olšar následně studoval v Paříži a zřejmě se tam potkali. Paní učitelka dlouhá léta působila jako jazyková profesorka na státním reformním gymnáziu v Brně a mezi jejími žáky byl Karel Krautgartner, náš pozdější přední jazzman a dirigent. Ostatně přes jeho osobní údaje na Wikipedii jsem se brněnského působení paní učitelky dopátral. Stačila mi k tomu jedna věta z dávné doby, kterou jsem si prostě zapamatoval. Po přeložení pana profesora hned po válce se celá rodina přestěhovala do Prahy. Kde paní učitelka působila v Praze předtím, než jsme se setkali, nevím. Archivy pražských škol jsou nepřístupné, protože nejsou zpracovány. Není to, naštěstí, důležité.

Po roce 1949 se musela rodina Olšarova doslova existenčně protloukat. Bylo velké štěstí, že mohli žít v hanspaulské vile a paní profesorka byla statečnou ženou, prakticky založenou, komunikativní, tedy neelitářskou, pracovitou, laskavou a poctivou. Zřejmě měla rodina okruh přátel, s kterými se mohla stýkat a vzájemně si pomáhat. Vzpomínám si na zmínku o domácím plesu a o natáčení nějakého filmu v prvním patře vily v padesátých létech. V jednom z retrospektivních filmů mi bylo prostředí děje povědomé.

Olšarovi žili v dramatické době a doby, které by si zasloužili, se už nedočkali. Nevzdali to, neemigrovali, neuzavřeli se. Mnozí postupovali jinak. Olšarovi mají moji úctu a jejich životní příběh mi často pomohl, když jsem pocítil kolem sebe nedobré lidské vlastnosti a úmysly. Docela často si zajedu autobusem k Matěji, abych se prošel kolem Olšarovy vily a hned o kousek dál, nad někdejší vilou Lídy Baarové, pohlédl do dáli na svatovítskou katedrálu stejně jako Renčova filmová kamera při rozloučení Zorky Janů se životem.

Napsáno v březnu 2019.
Ing. Ladislav Havlíček